Tak dnes mi odpísali z vydavateľstva. A krutá odpoveď bola: Nie.
Kedysi by som sa možno aj rozplakala, a upadla do depresie, ale teraz ma to nejako netrápi. Je to smutné - to je všetko.
Som akoby v tranze a čakám, kým to môjmu mozgu dojde. Možno na sklonku života sa rozplačem: Nikdy mi nevydali knihu, ale teraz...
Rozmýšľam, ako by som sa cítila, keby v tej odpovedi bolo: Sme radi, že vám môžeme oznámiť, že vašu knihu radi vydáme.
Tešila by som sa vôbec? Nepochybne áno, ale ako veľmi by som sa tešila? Nebola by som v rovnakom tranze a tiež by mi to pomalšie dochádzalo?
Budem sa ešte niekedy v živote tešiť zo svojho dlhodobejšieho úspechu? Budem niekedy spokojná so svojim životom?
Načo to sem vlastne píšem?
Comments
Podobnou otázkou jsem se zabývala na Slovensku. Nešlo o psaní, ale o život jako takový. Jaký má vlastně smysl? Lidi se chovají jako prasata, nikdo si ničeho neváží a na světě je tolik zla a špíny, že vlastně nestojí za to tady být. Útěchu mi přináší právě to psaní a víra, že ne všichni na tomto světě jsou zkažení. Ok, zní to dramaticky, ale někdy mám vážně pocit, že už nyní to nestojí za nic. Co potom budeme dělat za 50 let?
Já mám ráda moviezone.cz... ty jejich recenze miluju 
Psaní určitě nevzdávej a nenech se odradit jedním neúspěchem. Za pár dní se z toho oklepeš a určitě to zkus u jiného nakladelství
Na csfd nejsem registrovaná, ale popřemýšlím nad tím
Jeden neúspech nás predsa nemôže zlomiť, ale práve naopak.. má nás prinútiť k tomu aby sme boli lepší :)
A treba skúšať ďalej.. ;)